Proč vadí úředníkům babyboxy?

46 babyboxů po celé republice, 60 zachráněných dětí. Slušná bilance. Projekt, který s sebou už v době svého vzniku přinesl mnoho otázek, stále zachraňuje další novorozence. Má mnoho odpůrců a ještě více příznivců. Zaplaťpánbůh.

Mojžíš, Plaváček, Romulus a Remus, Oliver Twist. Všichni jmenovaní měli štěstí, byli včas nalezeni, dostalo se jim péče dobrých pěstounů a jejich cesta vedla ke slávě. Oproti tomu děti, které se narodily Faustově Markétce, Jenůfě či Viktorce ze Žernova, na svou pouť ani nestačily vykročit.

Právě novinová zpráva o pohozeném mrtvém novorozenci (ročně jich u nás bývalo nalezeno v popelnicích a odpadu asi pět) byla impulsem, který před osmi lety přivedlLudvíka Hesse na myšlenku začít po republice zřizovat schránky pro odložené děti. V Německu se podobným schránkám říká „Babyklappe (kolébka)“ nebo „Babyfenster (dětské okno)“ Ve Slovenštině se nazývají „hniezdo záchrany“, v angličtině je schránka pro legální odkládání nechtěných dětí nazývána baby hatch (dětská komůrka), v Italii culle per la vita (kolébka pro život), v japonštině kolébka čápů nebo dětská pošta, v Portugalsku a Brazilii oda dos expostos (kola pro bezmocné, kola pro „neviňátka“).

Kočí zaťukal, abatyše otevřela - nalezinec u Apolináře

První historický „babybox“ v Čechách byla dvířka v plotové zdi porodnice U Apolináře, která vznikla za vlády Josefa II. a byla spojena s nalezincem. Osvícenští panovníci se snažili řešit problémy svobodných matek a předcházet jejich sebevraždám i vraždám nechtěných dětí. První ústav pro matky s dětmi zřídila v Praze už Marie Terezie v Soukenické, říkalo se mu porodnice Máří Magdalény. Později byl sloučen s vlašským špitálem na Malé Straně. Právě odtud bylo v srpnu 1789 přestěhováno k Apolináři 30 žen a 903 dětí. Téměř o století později vyrostla v Apolinářské ulici nová budova Zemské porodnice. I ta byla spojena s nalezincem (nemocnice Karlov) a až do pádu Habsburské monarchie přijímala odložené děti.

Hess chtěl zřídit první schránku pro odložené děti právě u „Apolináře“ a lékaři souhlasili. Proti bylo ministerstvo zdravotnictví. K jeho nejzávažnějším argumentům patřily části Úmluvy o právech dítěte: „ právo dítěte na život, právo dítěte na identitu a právo dítěte znát svůj původ a být v péči svých rodičů“, dále fakt, že náš právní řád „nezná institut nalezeného dítěte“ a nakonec paragraf 213 odst 2 tr. zák.:„opuštěním dítěte dochází k naplnění skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy.“ Ministerstvo se také domnívalo, babyboxy podpoří nezodpovědné jednání rodičů a že v těchto schránkách skončí především „děti cizinců a děti zdravotně hendikepované vyžadující nákladnou zdravotní péči.“.

Poslední argument má kořeny už ve starověké Spartě (handicapované novorozence tam házeli do propasti). Zamysleme se však nad tím, jak moc by proroku Mojžíšovi pomohlo, kdyby od dětství „znal svůj původ a byl v péči rodičů“ a zda by Markétka neušetřila mnohým velké trápení, kdyby se dopustila jen „trestného činu zanedbání povinné výživy.“ Ostatně i opěvovaný J. J. Rousseau  strkal své potomky do nalezince bez udání dat a jmen rodičů a děti si dodnes jeho  výchovné teorie připomínají ve školách. A dokonce krásná markýza andělů, Angelika de Peyerac, na čas odložila své syny, aby si mohla prokutat cestičku do Versailles, zamotat hlavu Ludvíku XIV. a pomstít údajnou smrt svého báječného Joffreyho...

Právo na identitu nebo právo na život?

První BabyBox byl nakonec otevřen 1.6. 2005 v soukromém zdravotnickém zařízení GynCentrum . Druhý byl instalován u Milosrdných bratří v Brně a ten zatím poslední na budově ZS v Hradci Králové. Od roku 2005 vzniklo v naší republice 46 babyboxů, ve kterých bylo nalezeno 60 dětí. Většina z nich je v náhradních rodinách. Několik dětí bylo dokonce vráceno rodičům, samozřejmě po určité době a splnění jistých podmínek.

Můžeme se jen dohadovat, kolika dětem babyboxy zachránily život a kolika jen zdraví. Je velký rozdíl mezi tím, najdou-li lékaři dítě včas a v dobrém stavu a najdou-li je podchlazené, hladové a dehydrované. A policejní statistiky říkají, že mrtvých novorozenců v igelitových pytlích u nás posledních letech ubylo. Ani zakladatelé babyboxů si ovšem za tuto skutečnost žádnou zásluhu nepřičítají.

Zhruba před dvěma lety začal existenci babyboxů zpochybňovat zmocněnec pro lidská práva Michael Kocáb. Potom přišel útok z vyšších sfér. Ministerstvo zdravotnictví obeslalo ředitelství nemocnic provozujících babyboxy a požadovalo údaje o nákladech. Přidali se odborníci a úředníci. Babyboxů prý je mnoho a jejich dostupnost nahrává nezodpovědným matkám. Navíc jde většinou o matky, které rodí tajně doma. Námitky se ozvaly z EU, potom si přisadilo OSN, které spojilo velký počet dětí v našich ústavech právě s existencí babyboxů. Děti se ovšem do ústavů dostávají často díky přehnané iniciativě státních úředníků. A opět se jako argument objevila Úmluva o právech dítěte, především právo dítěte znát vlastní identitu. Ale nejdůležitější přece vždycky bylo, je a bude právo na život.

Antigona - hlas svědomí proti hlasu moci

"Nemůže být na světě mír, dokud budou matky zabíjet své děti," to jsou slova Matky Terezy z Kalkaty. Těžko s nimi nesouhlasit. V jejím Domě sestry také přijímaly odložené děti a staraly se o ně, protože věděly, že kdokoli „zachrání jednoho maličkého, jakoby celý svět zachránil.“ Mýty a pohádkyjim dávají za pravdu. Ať jsou problémy s odloženými dětmi sebevětší, většinou se společnosti a potažmo celému lidstvu tahle investice vrátí.

Ostatně i nejznámější řecký hrdina „z babyboxu“, král Oidipus, který se z neznalosti „vlastní identity“ dopustil otcovraždy a incestu, byl lidstvu nakonec užitečný. Bez něho bychom neměli Antigonu, symbol mravní síly a čistoty, který už dva a půl tisíce let hájí hlas svědomí proti hlasu moci.

Námitky a argumenty proti babyboxům přicházejí především z řad odborníků a úředníků, přesvědčených, že stát a síť sociálních pracovnic mohou předejít nejhorším situacím. Kdo ovšem v poslední době sledoval případy dětí týraných či zavražděných vlastními rodiči, smí oprávněně pochybovat o způsobilosti některých sociálních pracovnic krizové situace rozpoznat a řešit. Úřady často zbytečně zasahují u rodin, které se jim zdají abnormální. Ke skutečně problémovým rodičům se mnohdy nedostanou nebo varovné příznaky přehlédnou.

Naštěstí mají babyboxy i mnoho příznivců. Důkazem toho je rozsáhlá mediální kampaň, která se zvedla na jejich obranu, i dopis třiceti europoslanců z několika evropských zemí, který jeho autoři v srpnu zaslali Výboru pro práva dítěte OSN.

Na závěr snad jen slova jistého pana profesora, dlouholetého primáře Gyn-por. kliniky VFN:

„Nikdo si neumí představit, do jak absurdních situací se matky nechtěných dětí mohou dostat, jaké zkratové pochody se jim honí hlavou. Ale věřím, že pokud některé z nich vědí o možnosti anonymně odložit dítě, jejich novorozencům to může zachránit život. A to je nejdůležitější. Zachránit těm dětem život. Snazší je ovšem nedělat vůbec nic.“