Chvála Slovácka - proč se chci stěhovat do Uherského Hradiště

V Hradišti mi bylo dobře. Vždy je mi tam dobře. A jak jsem tak jezdila na kole, plavala, bruslila, přátelila se s veselými cyklisty a procházela hradišťské second handy, napadlo mě, že se tam asi přestěhuji. Že si mohu vybrat, kde strávím další kus života. Tady je deset důvodů, které k mému rozhodnutí přispěly.

 

1. Jízda na kole. Na Slovácku mají všude cyklostezky. Kde nemají cyklostezky, jezdí po chodníku. Chodníky jsou široké a vedle pěšího pruhu často najdete druhý s obrázkem kola. Když jsem nad tou skutečností žasla u přítelkyně z Jalubí (vesnice u Hradiště), otázala se mě s údivem: „A kde máme jezdit? Snad ne po silnici?“

Na Slovácku jezdí na kole stařenky a stařečci do devadesáti. Před kostelem, před hospodou sejmou berle, pěšky by nedošli. A jejich noční jízdy po silnici bez světel prý zapříčinily vznik cyklostezek. Dej jim za to Pánbůh dobré zdraví a skvělé víno.

2. Koupání. V Hradišti je aquapark, ale já raději vždycky šlapu deset kilometrů do Ostrožské Nové Vsi. Minu koupaliště Albatros, odolám svodům nudistické pláže na Kunovské čtverce a přistanu u Slováckého moře, na Štěrku. Voda je tu čistá a chutná, vlny měkké a lidí pomálu – plavat můžete kilometry zcela nerušeně. (Doufám, že zpětně nedostanu nějakou pokutu).

3. Brusle. Bydlela jsem na Mariánském náměstí. Stačilo přejít most přes Moravu, nazout kolečka, projet vilovou čtvrtí a napojit se na stezku ke Kostelanům. Lahoda. Měkoučký, hladký povrch dva kilometry podél řeky. Slunce pražilo, vánek mě ovíval. Jen křídly zamávat…

4. Lidé. Ti nejlepší, které jsem poznala, pocházejí odtamtud. Když jsem začínala na domovském gymnáziu, potkala jsem kamarádku z Jalubí. Když mi letos ukradli mobil z kabinetu, přinesl mi jiný přístroj kolega z Hradiště. A když jsem ležela mnoho měsíců na oddělení rizikových těhotenství, zněl mi ostrožskou-pražský přízvuk v uších skoro pořád.

5. Velehrad. Má zvláštní kouzlo, silnou atmosféru. Vzala jsem tam letos dceru, a přestože ji začínalo bolet ucho, zklidnila se a ozdravěla. Pak odjela na tábor a teď leží s děravými oušky v posteli. Měla jsem s ní navštívit ještě hradišťskou nemocnici. Prozíravosti není nikdy dost.

6. Nářečí. Miluji měkkou slováckou češtinu. Nikdo neříká tak mazlivé „li“, i to obvyklé: „Kam valíte?“ zní něžněji než v Brně. Někdy mám pocit, že na Slovácku se nemluví, ale přede. Ačkoli, řvát dovedou taky pěkně.

7. Počasí. Celých čtrnáct dní tam bylo o pět stupňů tepleji než v Praze! Já ožívám až při osmadvaceti nad nulou. Rozkvetu a rozzářím se.

8. Krajina. Rovina, placka, žádné kopce. Přehledno. Pro mé jedno oko ideální terén. Nesnáším hory, serpentiny, nepřehledné zatáčky, úzké silnice a studená údolí. I na ten řidičák bych si v Hradišti troufla.

9. Veselí, radostná spokojenost. Možná si to maluji, ale lidé se tam nějak méně trápí. Řeší to podstatné. Právě od nich jsem se naučila odlišit, kdy se prát a kdy nechat starosti koňům. A není to jen tím moravským vínem.

10. A desátý důvod … to stěhování prý je „stejná blbost jako všechny ostatní mé blbé nápady.“ Já mám nápady geniální. Minus a minus dává plus. A tak si pomalu, pomaličku hledám místo.

Jestli to čte někdo z Hradiště – jsem taková ne úplně normální češtinářka.

Takový docela normální hobit!