Jozova Hanule

Želary, Šádova huť... loni jsem projela na kole velkou část Slovácka a nevyhnula se ani horským oblastem. Chtěla jsem ten kraj poznat trochu blíž, jedna má oblíbená studentka žije v nejvýše položené vesnici na Moravě. Docela jsem jí záviděla, ačkoli mám raději tamější roviny s jezery, štěrkovnami a hladkými cyklostezkami. 

Ukázka

Pak se to stalo. Rozbila jsem petrolejku, jediný zdroj světla v naší chalupě. Vypadla mi z rukou, když jsem ji brala z police.

Střepy mi ležely u nohou, měla jsem pocit, že slzí, protože se kolem nich dělala kaluž.

 „Jozo, rozbila jsem petrolejku,“ vyškrtila jsem ze sebe, jako by to neviděl.

Upřel na mě zaprášené oči. To znám. Nemáte ponětí, pane Jando, jaké jsem měla dětství.

Zvedla jsem ze zvyku ruku, abych si chránila obličej.

Joza postoupil o pár kroků a jeho dlaně mi přilnuly k pažím.

To znám. Nejdřív ze mě vytřepe duši.

Byl tak blízko, že jsem ho přestala vidět. Bez ptaní si položil mou hlavu na prsa.

 „Nic se nestalo,“ promluvil z dálky. “Ještě dnes řeknu Prokopovi, aby zítra přinesl ze Šádovy huti jinou. S punčoškou. Uvidíš, že se ti bude líbit.“

Určete dílo z hlediska druhu a žánru

Je označováno za novelu (středně dlouhý epický útvar), hlavní hrdinka ovšem projde zásadním vývojem. Příběh je vyprávěn v Ich formě, má chronologickou kompozici a vytříbený básnický jazyk.

Ukázka - vysvětlení situace, charakteristika hlavních postav         

Najdeme ji ve střední části novely. Hlavní hrdinka Eliška právě prožívá zásadní zvrat ve svém vztahu k Jozovi, který jí byl vnucen jako manžel a ochránce. Jsme v období protektorátu, medička Eliška se zapletla do odboje a musí okamžitě zmizet z Brna. Prostý venkovan Joza Janda, kterému předtím darovala krev, neodmítne prosbu jejích přátel a odveze dívku do zapadlé vesnice Želary, která se nachází v horách kdesi na moravsko- slovenském pomezí.

Proměna skrze lásku

Jozova Hanule je variací příběhu O Krásce a zvířeti (nebo Esmeraldě a Quasimodovi, kterého hrdinka jmenuje hned při prvním setkání s Jozou). Městem zhýčkaná studentka se nedobrovolně ocitá v chudé horské chalupě, s mužem, který jí sice není nemilý, kterého by si však ke společnému životu sama nevybrala. Postupně praskají obruče Eliščiny (nyní Hanuliny) nedůvěry a mezi překvapenými novomanžely vykvete mírně neuvěřitelný vztah. Hanule mění své názory a přehodnocuje život. Apokalyptický závěr novely nedovolí domýšlet, jak by se manželství vyvíjelo po válce.

Propojení novely s cyklem Želary

Jozova Hanule původně vznikla jako filmový námět pro film Želary. Ten ovšem nese název podle souboru osmi povídek, volně propojených postavami, jež najdeme i v Hanuli. Jsou to především vědma a léčitelka Lucka Vojničová, laskavý želarský kněz, šikovná Žeňa s nevlastní dcerou Jiřinkou, Jurigovi, sirotek Lipka, jeho „sestra po mléce“ Helenka a další nezapomenutelní horalé. Želarský svět má zvláštní kouzlo odcházející kultury.

Literárněhistorický a tematický kontext

Dobou vzniku, časem a místem děje jsou Jozově Hanuli asi nejblíže nedávno vydané Žitkovské bohyně K. Tučkové. Můžeme ji také zařadit do kontextu děl o druhé světové válce: útěk intelektuála na venkov řeší  román E. Valenty Jdi za zeleným světlem, skrývání ohrožené dívky novela Romeo, Julie a tma. Především je však Jozova Hanule krásným a čistým příběhem o lásce, chcete-li, osudové.

Psáno pro MF Dnes