Vzpomínka na pana primáře MUDr Jana Kovaříka z ÚPMD

Včera jsem se dozvěděla, že v létě zemřel dlouholetý primář porodnického úseku ÚPMD v Podolí, MUDr Jan Kovařík. Byl to skvělý doktor a velmi hodný člověk - i díky němu se mi před jedenadvaceti lety narodil zdravý a donošený syn. Patřil ke staré partě úžasných lékařů, kteří vědí, jak vám pomoci - skutkem i slovem.

Byl prvním, kdo o mě v Podolí pečoval. Díky jeho včasnému zásahu jsem nepochybně dobře dopadla.

Jako porodník prý byl nedostižný - klidný, Bohem nadaný, s darem intuice i empatie. To o něm říkaly maminky, které ho zažily na sále a často milovaly, i jeho kolegyně.

Později, v roce 1997, jsem se s ním setkávala už ne jako pacientka. Pan primář Kovařík se velmi zasloužil o to, že Podolská porodnice nebyla zrušena. Objevoval se v novinových článcích,  které ÚPMD bránily, jeho klidný, bručivý hlas zazněl v mnoha televizních vstupech a debatách. Měla jsem ráda jeho jistý projev, kterým dodával sebedůvěru nejen maminkám, ale i všem ostatním, jimž osud Podolí nebyl lhostejný.

Často se objevoval i v debatách se zastánkyněmi domácích porodů. Nikdy na ně nebyl protivný, jen jim dával svým osobitým stylem jasně najevo, co si o tomto hazardu myslí.

Pan doktor Kovařík má u mě ještě jedno veliké plus - byl a dosud je jediným podolským lékařem, který mě kdy pozval na pivo. Vlastně na dvě piva. To třetí už jsme nestihli...

A tady malá vzpomínka literární:

Lékař, k němuž mě zavedl známý mojí tchýně, se jmenoval Schmidt. Byl to milý, klidný pán a jeden z nejlepších v Nábřežní, ale přesto se nám nějak nedařilo spolu komunikovat.

„Pošlu vás na nějaká vyšetření, zkuste ještě chvíli vydržet netěhotná,“ řekl mi při první návštěvě. Pozdě. Ani on ani já jsme netušili, že už mám v břiše Jáchyma.

Pak se dostavily první podezřelé příznaky. Šla ke Schmidtovi znovu, aby mi tu hnusnou poruchu nějak rozehnal.

„Pěkná porucha,“ zabručel, „Dvouměsíční“.

A bylo to tady. Hned jsem na doktora Schmidta začala pouštět svoje neurotické vibrace.

„Neschopenka, postel, cerkláž,“ vrčelo mi v hlavě pořád dokola jako kolovrátek, věřila jsem, že když mě včas zašijí a budu poctivě ležet, vyhnu se třeba dlouhému pobytu v nemocnici. Ale Schmidt nereagoval. Ve stavu naprostého zoufalství jsem zašla na obvod, byl tam nový gynekolog a ten velmi chápavě vyslechl mé starosti a hned potom rozjařeně  zvedl telefon.

„Nazdar, Petře, mám tady jednu tvojí pacientku, nějakou paní Trhlíkovou,“ zahlaholil vesele do sluchátka a poťouchle na mě zamrkal.  "Je nějaká vynervovaná. Může chodit k nám, jestli o ni stojíš!“

Taky dobráček. Třásla jsem se jako ratlík, když jsem šla druhý den do Nábřežní, žmoulala v ruce kapesník a přemýšlela, jestli mě doktor Schmidt vyhodí dveřmi nebo oknem. Obě varianty se mi jevily stejně  pravděpodobné.

Nakonec jsem se vzmužila a nejistě zaťukala na dveře Schmidtovy ordinace. Jáma lvová mi kynula v ústrety. Schmidt mě beze slova vyšetřil, beze slova napsal neschopenku a zabručel:

„Přijďte za týden!“ 

„Já asi budu chodit na obvod,“ zavzlykala jsem srdceryvně. „Vy mě za tohle bude nesnášet a…“

„Budete chodit do Nábřežní!“ pravil doktor Schmidt tónem, který nepřipouštěl vůbec žádný odpor.

Zůstala jsem tedy v Nábřežní.

Soukromý nebe 2004

Děkuji, pane primáři Kovaříku. Brečím, vzpomínám... a nezapomínám!  vv

http://dianova.blog.idnes.cz/c/429905/S-laskou-a-uctou-vzpominam.html#t2