A myslete tam na nás, bratři a sestry...

Včera bylo Všech svatých, dnes máme Památku zesnulých. Jeden den slavili svátek naši patroni, druhý vzpomínáme na své zemřelé. Ti i ti mohou být našimi přímluvci a pomocníky. A pomoc potřebujeme všichni. I proto zavzpomínám. 

Nejdříve k těm patronům. Jsem křtěná Veronika Libuše, biřmovaná Marie Pavel.

První dvě jména mi vybrali rodiče spolu s kmotrou. Roušku svaté Veroniky jsem vždycky vnímala jako symbol pravdivého zobrazení skutečnosti – proto mám své první jméno i svou první patronku velmi ráda. K Libuši mě váže vztah trochu složitější (je-li mou první patronkou bájná kněžna Libuše), ale jistou předvídavost jsem od ní do vínku zřejmě dostala.

Druhá dvě jména jsem si vybrala sama. Marii jako symbol mateřství – její početí, těhotenství a porod jsou natolik veřejnou záležitostí, že ať v této oblasti učiním či napíšu cokoli, vždycky se od ní budu mít co učit. Svatého Pavla jsem volila především kvůli slovu – a kvůli lásce („…ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon." I. Korintským 13. 1)

Naši zemřelí nemívají svá jména vytištěná v kalendáři, světském ani církevním, mají je ovšem vyryta v našem srdci. Kdo však jsou naši zemřelí? Členové rodiny? Přátelé?

Mám několik rodin. Z té první, biologické, nejčastěji myslím na maminku, obě babičky, dědu a především báječného strejdu Vojtěcha, který byl dobrým andělem mého dětství. Spolu s nimi ale nemohu nevzpomenut na maminku svého kamaráda Michala či kamarádky Ivany, na dědečka svých dětí, díky kterému jsem si ponechala a ponechám své příjmení, alespoň tedy pro psané texty, či na babičku své dávné přítelkyně Julinky, která se narodila ve stejný den a ve stejné vesnici jako moje babička a která mě nejednou prohnala po zahradě kvůli poblinkaným peřinám či pošlapanému záhonu jahod.

Krom biologické rodiny mám ještě dvě rodiny nebiologické.

Tou první je stará Podolská porodnice, ve které jsem se narodila já i moje děti. Termínem „stará“ myslím lékaře a sestry, kteří v tom krásném domě na břehu Vltavy dříve pracovali a kteří se o mě v různých fázích mého života starali či starají. Nikdo z nich už v té porodnici nepůsobí. Všichni postupně odešli.

Dva z nich svůj odchod přežili jen nakrátko – vrchní sestra, paní Eva Richterová, a pan primář Kovařík. Na ně dnes také vzpomínám.

Mou druhou nebiologickou rodinou je literatura, respektive všichni spisovatelé, které tak ráda čtu a někdy i učím. A tady nemohu nezmínit jednu důležitou skutečnost.

Dvacet pět let se my, středoškolští češtináři, snažíme vymýtit povinnou četbu a vést studenty k literatuře skrze lásku a zájem. Systém státních maturit nám výrazně zkomplikoval život, přesto jsme dokázali ubránit autory, na kterých nám i studentům záleželo.

Nyní jsme definitivně nuceni vytvářet školní maturitní seznamy literatury – tedy povinnou školní četbu. V zájmu kolektivu škrtáme autory i díla a připadáme si jako na pohřbu. A ptáme se úředníků, kteří mají ten kolos zvaný státní maturita na starost - proč jste nám tohle udělali?

Abych byla konkrétnější – zde jsou jen někteří autoři, kteří byli letos vypuštěni ze školního seznamu našeho gymnázia - vybrala sem ty, kteří jsou nepochybně ve Spisovatelském nebi:

Dante Alighieri, J. R. R. Tolkien, C. S. Lewis, P. Claudel, F. Mauriac, B. Pasternak, J. Čep, K. Schulz, K. Poláček, E. Valenta, V. Renč, K. Pecka, K. Kryl,  J. Seifert, T. Williams, E. O´Neill, J. Anouilh, R. Jeffers,  M. Mitchellová, T. Wilder, B. McDonaldová, K. Kesey, A. Myrer, D. Lodge, I. B. Singer, CH. Potok, V. Nabokov, N. Kazantzákis, J. Fowles, R. Bradbury …

Myslete tam na nás, bratři a sestry.

I vaši pomoc budeme potřebovat!

A jeden související, ale úsměvný straší článek- snad vás na Dušičky nepohorší: 

Jak se Mistr Villon setkal se svým lyrickým subjektem (zobr)