Je to vždy problém, když vznikne umělecké dílo, v němž vystupují skutečné postavy bez krycích jmen a formulky: postavy a události … jsou smyšlené. Český snář Ludvíka Vaculíka způsobil na počátku osmdesátých let podobný poprask.
Tenkrát prolétla vichřice „jen“ skrze obec disidentů, emigrantů a všech, kdo k samizdatovému a exilovému vydání Českého snáře měli přístup. A byl to pěkný hukot.
Ludvík Vaculík si ve Snáři vede deníkové záznamy o svém ročním životě od ledna 1979 do ledna 1980. Barvitě popisuje pochůzky po domácnostech chartistů, zmiňuje diskuse a spory, které vede s Havlem, Kohoutem, Pithartem, zveřejňuje soukromé rozhovory a dopisy, včetně polemik, které vede s přáteli v exilu. A nešetří ani svou ženu Madlu, své syny, stávající a budoucí milenky…
„Všichni budete plakat,“ říkal prý přátelům. A když kniha vyšla, mnozí také plakali.
Jedni ho odsuzovali, že odkryl disidentské soukromí. Druzí, že ublížil svým blízkým. Třetí, že zjednodušil práci Stb.
Pouze několik hlasů upozornilo na to, že pokud takto vznikne skutečně dobrý román, silná umělecká výpověď, je takové psaní ospravedlnitelné. Ba dokonce nutné.
Český snář dnes považujeme za jednu z nejdůležitějších knih z období normalizace. Když pomineme kouzlo Vaculíkova jazyka, který je naprosto unikátní, máme tu na dlani život skupiny lidí, která sehrála poměrně zásadní roli v dějinách naší země. Z učebnic historie se o nich mnoho nedozvíme, jsou tam často naloženi do škrobové krusty s názvem “prezident“, „předseda vlády“ či „význačná spisovatelka“. O jejich slabostech, pochybnostech, láskách, animozitách tam nestojí téměř nic..
Naštěstí máme Vaculíka. A Škvoreckého, který ovšem se svými hrdiny pracuje trochu jinou metodou. Přinejmenším všechny známé spisovatele, politiky, zpěvačky a filmové režiséry důsledně přejmenovává.
Bohéma spustila v určitých kruzích podobnou vichřici nevole a nesouhlasu jako kdysi Český snář. Zlobí se filmoví historici i praktici a přes média učí scénáristku a režiséra jejich řemeslu. Zlobí se potomci slavného herce a příbuzní dalších postav. Řeší se stará známá otázka, kam až smí tvůrce zajít při vytváření fikce, zobrazuje-li jeho dílo skutečné a nepřejmenované osobnosti.
Tato hranice bude vždy citlivá a problematická.
Konečným soudcem sporu však bude opět síla výpovědi uměleckého díla, tedy seriálu Bohéma. A ta je, dle mého názoru, veliká.
Provést diváky dvěma totalitami, které se odlišovaly a přece si byly v mnohém podobné, ukázat, co všechno musí umělec (a jakýkoli tvořivý člověk) mnohdy vydržet, aby mohl dělat svou milovanou práci (ano, i o tom je Bohéma), ukázat, jak nám kompromisy a ústupky pomalu lámou duše a charaktery… co lepšího pro nás mohla česká televize v dnešní nepřehledné době udělat!
Možná jsou v seriálu nepřesnosti, ale je to podstatné? Mnohem podstatnější je, že seriál vzbudil zájem o všechny ty velikány českého filmu - Nového, Buriana, Štěpánka, Havla. O jasné oběti nacismu i komunismu - Annu Letenskou, Hašlera, Gollovou. Že poukázal na lidské a dojemné okamžiky jejich života. Že donutil lidi přemýšlet a chápat, kde by jindy jenom soudili.
A za to mu budiž vzdán veliký hold.
A pokud se zlobí příbuzní osobností kvůli fiktivním rozhovorům, čepicím, Juliu Fučíkovi, vyraženému ze Štěpánkovic postele (krásná představa, ale asi opravdu jen fikce) a neproneseným projevům, měli by si vzpomenout na jedno zlaté pravidlo showbyznysu:
I špatná reklama je reklama.
Důkazem budiž fakt, že i já teď budu na to poněkud strnulé ztvárnění Maršála v Bílé nemoci pohlížet s větším pochopením. Když vím, jaké běsy musel Zdeněk Štěpánek v té době překonávat.
A až začne Maršál řvát tu větu o malé zemi, kterou je třeba zničit, vzpomeňte - to jen zoufalý legionář, kterému se brzy zhroutí všechno, čemu věřil, pateticky varuje svůj národ před dvěma totalitami, které byly jedna za osmnáct a druhá za dvacet bez dvou.
A které se k nám mohou kdykoli vrátit, jen v trochu jinak laděných kostýmech.
