Čerti v mobilech aneb dobrý sluha a špatný pán

Českým školstvím obchází nové strašidlo, přenosná elektronika. Mobily, tablety, přehrávače, notebooky mají devastující vliv na mládež. Děti nečtou! Jsou roztěkané! Nekomunikují! Neposilují sociální vazby! A ďábla je třeba vymítat!

Když jsem vyrůstala, byly zahraniční knihy a filmy, které nám bolševik dovolil oficiálně, i ty, k nimž jsme se dostali neoficiálně, jediné rozptýlení a spojení se světem venku, za ostnatým drátem. K tomu přidejme desky a kazety, protože kazeťáky začínali dostávat k Vánocům moji movitější spolužáci někdy na gymnáziu. Četli jsme hodně - ale ne všichni. I na oboru čeština - dějepis FF UK se mnou studovali spolužáci, kteří otevřeli dvě beletristické knihy do roka.

Dělali jsme, stejně jako dnešní mladí, to, co nás bavilo, k čemu jsme tíhli. Někdo sportoval, někdo tančil, jiný hrál divadlo a někdo odešel za hranice. A někteří se jen tak poflakovali světem a čekali, odkud přiletí štěstíčko. Nebo pár facek.

Dnešní mladí nejsou lepší ani horší než jsme byli my. Mají jen trochu více svobody - ale je to svoboda zdánlivá a ošidná. Mohou cestovat, dostanou se k libovolným knihám, filmům, hudebním nahrávkám. Ale platí jiné daně. Například mají méně času Ten jim ukrajuje i množství nových vjemů, podnětů a možností, které s sebou přináší právě moderní elektronika.

Je to s ní stejné jako s každým novým vynálezem. Nejdříve mu lidé zcela propadnou, nadužívají ho, trochu na to doplatí. Potom si zvyknou a začnou ho používat s rozumem. Zákazy a regulace ještě nikdy nic nevyřešily. Nefungují ani u prohibice alkoholu, natož u přístrojů, které byly vynalezeny proto, aby lidskou komunikaci usnadnily, nikoli ztížily.

Že nám to v tuto chvíli tak nepřijde, je jiná věc. 

Podívejme s na to z pohledu obyčejné češtinářky, která s elektronikou manipuluje velmi opatrně, většinou pod dozorem vlastních dětí. Je neuvěřitelné, jak mi moderní technologie v posledních letech usnadnily práci.

Běžná hodina gramatiky v primě či sekundě. Probíráme zájmena (já, mě/mně; naši/naší; týž/tentýž; jenž, jež, již) a všechny ty ostatní brouky. Dříve jsem si půjčovala závěsné plachty zájmen (máme jednu sadu na školu), někdy používala promítací projektor (dva na školu, hrozná obluda). Dnes mám v počítači soubor ČJL v kostce, kde jsou všechny tabulky krásně barevně vyvedeny. A studenti mají tuto učebnici také - buď v papírové podobě, nebo v tabletu, notebooku, mobilu. Nevidí-li na světelnou tabuli v čele třídy, mohou příslušnou tabulku otevřít ve svém osobním zařízení.

Nevíme, jak se píše nějaká instituce či městečko na Moravě s pěti předložkami v názvu.  Klikneme na internet a dopídíme se správného pravopisu. Podobné je to s psaním s/z či i/y ve slovech vymýtIt les a vymítat ďábla. Informace může hledat učitel nebo studenti na svých přenosných čertících.

Že je pro nás velkou pomocí možnost doprovodit výklad o Hamletovi či Kupci benátském ukázkami z filmů, že můžeme rozebírat libovolné balady z Kytice či texty moderní literatury, aniž bychom byli závislí na výběrech čítanek, o tom asi netřeba psát. Veřejnost by ovšem měla vědět, že mladí mají ve svých mobilech a tabletech často také studijní materiály ze školních webů či mailů od učitelů. 

Student pak o přestávce (nebo vy jste se snad o přestávkách nedrtili na testy z dějepisu a angličtiny) rozklikne příslušný text a nacpe do mozku vše, co se tam ještě vejde. Ne vždy a ne všechno si stihne vytisknout na domácí tiskárně. A volných počítačů bývá ve všech školách pořád zoufale málo...

Vím, ti lumpové na mobilech a ostatních přístrojích také hrají hry, surfují na nesmyslných webech, esemeskují či chatují s přáteli po celém světě, projíždí zprávy, novinky ze světa hudby a sportu, hledají inzeráty, brigády, možnosti ubytování u moře či na horách... No a co? To všechno patří ke všeobecnému vzdělání.

Školy by se neměly snižovat k tomu, že vytvoří prostředí "elektronické prohibice". Není to zdravé pro ně ani pro studenty. Protože prohibice vždy povede k porušování pravidel, tajnému užívání zakázaného, práskání a ještě většímu narušování mezilidských vztahů, než jaké přisuzujeme používání přenosné elektroniky.

A učitelé by neměli být hlídači a drábi v prohibičním prostředí. Jejich úkolem je především  vzbuzovat zájem o vlastní předmět, přesvědčit studenty, že rozhovor o Faustově vině a vykoupení (a že se ten Mefistoteles opravdu snažil, ba dokonce sázku vyhrál) či o roli Wolanda v Bulgakovově komunistické Moskvě (velmi zvláštní ďábel, ale stejně poslušný jako ten Goethův) je mnohem zajímavější než celohodinové klikání na fb.

Jen potom může vztah učitele a studenta fungovat tak, jak má. Může být otevřeným dialogem, z něhož se učí obě strany. Potom se škola a učitel nemusí bát ani čertíků, ukrytých v přenosné elektronice, protože motivace, zájem a láska jsou slova, kterých se čerti bojí ... jako kříže.

Záleží jen na nás - a na šéfech našich škol - jaký přístup k ďáblíkům v těch malých přístrojích zvolíme. 

Můžeme se jich bát a vyhnat je ze tříd a škol dveřmi. Buďme si jisti, že se vrátí oknem.

Nebo můžeme naše děti naučit s čertíky pracovat. Vysvětlit jim, že všechno dobré může být zároveň špatné. Že elektronika může být skvělý sluha a nebezpečný pán.

Tuto cestu považuji za mnohem rozumnější a důstojnou školy 21. století.