Dokonalá rozkoš Ivany Dianové

Dokonalá rozkoš je kniha blogů, které vyšly na i dnes v dlouhém časovém rozmezí.  Mají společné téma - hledání drobných radostí, které nám pomáhají přežít i období nepříliš radostná, a užít si chvilky štěstí, když nás navštíví...

S Ivankou Dianovou, Danajkou, se známe od roku 1997, kdy jsme společně vedly kampaň za záchranu ÚPMD v Podolí. Přidusala za mnou tenkrát do jedné kanceláře, odkud jsem posílala faxy novinářům. Navzájem jsme si četly své prvotiny, které vyprávějí o porodnicích Nadříční a Nábřežní, navzájem jsme si komentovaly blogy. 

Teď už každá píšeme o trochu jiných věcech, ale stále máme rády stejné knihy, jihočeské rybníky a horké léto u vody, a stále máme stejné vzpomínky na jeden vlídný dům, v němž jsme prožily zázrak. Proto jsem se pídila po nové knížce a nakonec si ji v knihkupectví objednala. A mám z ní radost.

Ivana dokáže úsporně nahodit atmosféru, navnadit čtenáře příslibem skutečně dokonalé rozkoše, k jejímuž popisu směřuje celý text, a potom přijít s ironickou, nečekanou pointou. Občas mě vytočí, občas jí pod blogem nadávám, ale mám její články ráda. A čtenáři také.

Jednu oblast Ivaniných blogů tvoří články psí a zvířecí. Protože jsem znala většinu potvor, jež s ní a synem žily v jejím malém bytě, včetně králíka kanibala, který mi chtěl ukousnout prst a málem se mu to podařilo, musím nostalgicky vzpomínat. Především na Meggi, malou hnědou mazlivku, která se jmenovala podobně jako naše labradorka Maggie. 

Mám ráda blogy oblékací. Ať už Ivana kupuje podprsenku nebo šmejdí po sekáči, vždy před sebou vidím ty agilní nebo naopak vyděšené prodavačky, které jí nabízejí své zboží a nechápou, že skutečná osobnost v obchodě žádné rady nepotřebuje, že potřebuje jen klid a zkušební kabinu. Postavičky úředníků, tramvajáků, řidičů i náhodných kolemjdoucích umí autorka opravdu skvěle vymalovat. 

Blogy o rodinném životě jsou svérázné, vtipné, občas na hraně toho, co čtenář smí vědět, ale dál ho Danajka nepustí. A to je dobře. Ale jak vypadá skutečná, dokonalá rozkoš, se z nich dozvíte:

"Miluju jeho ruce. Medvědí tlapy, ale nádherně jemně a něžně hladící. Přesně vědí, jak  a kde to mám ráda. Něžný medvěd; Miluju ho celého.

Nejdřív jsem jenom vzdychala, ale postupně moje hlasové projevy sílily, až jsem skoro křičela.. "Ještě!Víc, rychleji, no, no...!" Byla jsem bez sebe rozkoší. 

A pak jsou v knize také blogy o Ivaniných přátelích a známých. Hm. Dovolím si na závěr odcitovat z textu Kurs sprosté řeči pro pokročilé Aneb učíme se za jízdy. Ivanka mi to jistě odpustí:

"Takže já ještě budu ke všemu učit výchovu k vlastenectví nebo jak to nazvou," soptila kamarádka, zatímco visela na poutku v tramvaji. Učí na jednom gymnáziu, učí s nadšením a nepochybuju, že učí dobře, jenom nějak není schopna oblíbit si nejlepšího ministra školství a ztotožnit se s jeho nápady, což dává najevo nejenom plackou s příslušným textem, kterou nosí na kabátě.

"Ten  Kr... n! To je přece taková kr... a! Oni mě budou sr... t tak dlouho, až se obléknu do národního kroje a s cepem v ruce vniknu na ministerstvo školství. A budu zpívat Kdož sú boží bojovníci! Nahlas!" "A nebyla by lepší hymna?" zapochybovala jsem. "Tu nasadím hned po bojovnících! A pak navždy odejdu ze školství a začnu žít jako člověk! De... é jedni!"

Ach, kde že loňské sněhy jsou. Respektive, kde že jsou sněhy před deseti lety, kdy jeden zběsilý ministr zaváděl státní maturitu.

Přeiji Ivaně Dianové, aby se její kniha hojně prodávala a ještě hojněji četla.  

Tereza Viktorie Trhlíková