Never more - o nediskutování

Dala jsem si v této vyhrocené době závazek. Nelézt do diskusí. Pod blogy ani na facebooku. Ne že bych nechtěla něco říct k těm četným vyhlášením války, k tomu dělení národa na černé a bílé, k těm všem nabubřelým mužským žvástům.

Ale ne v diskusích. A taky ne hned. Člověk má právo se rozhlédnout a nadechnout, než něco plácne. Prodrat se horou informací, poslechnout si rozhovory. Přemýšlet a rozvažovat.

Je sedm základních křesťanských ctností.

Čtyři lidské: moudrost spjatá s prozíravostí a zkušeností.  Spravedlnost, mírnost a stateč-nost. 

A pak jsou cnosti božské: víra, naděje a láska.

A také je sedm hlavních hříchů - ty tu jmenovat nebudu, najděte si je třeba na Wikipedii. 

V každodenním životě většinou nezvládáme řešit všechny konflikty mravně, čestně, podle desatera, s absencí sedmera hříchů. Děláme běžné lumpárny, pomlouváme kamarády či partnera, řveme na děti, odsouváme práci, přejídáme se, opíjíme a občas podléháme pokušení. 

Ale když nás popadne pýcha, představa, že jsme lepší než ti druzí, bývá zle. Lidé se přou, zabíjejí a vedou války z různých důvodů. Pokud je základní příčinou pýcha, mívá čert posvícení.

K rozhodnutí neúčastnit se diskusí jsem dospěla v předešlém týdnu. S výjimkou profesních článků o maturitě a češtině ho nějaký čas míním dodržet. Nelíbí se mi atmosféra na blogu a chci na to alespoň takto upozornit.

Možná se někteří tiše připojíte.

Diskusi výjimečně zavírám. Slibuji, že pod příštím článkem bude otevřená.