Tři elfky ve Dně pytle

Přivezli je v druhé polovině dubna z uprchlického centra  v krajském městě. Olgu, Kateřinu a Violu s kocourem Kajmou. Babičku, maminku a dceru. Byly unavené, vyděšené, kde se to ocitly, plaché a velmi samostatné. 

Ubytovali jsme je ve velkém hostinském pokoji v přízemí, který má samostatnou sociálku. Brzy se odstěhovaly do letního domku, který si vyzdobily a zútulnily. Hostinský pokoj ale používaly dál, protože maminka Kateřina učí angličtinu online několik hodin denně.

Zprvu jsme mluvili anglicky a probíraly Shakespeara. Ale už v červenci se komunikačním jazykem stala čeština. Kateřina se učí rychle, Viola začala chodit na blízké gymnázium a s češtinou už si rozumí i díky našim knihám. Problémy má jenom babička. 

Na jaře jsem maturovala a dokončovala knihu, navíc se v nemocnici po covidu ocitl můj Čaroděj. Pendlovala jsem mezi školou, nemocnicí a pracovnou a omlouvala se našim elfkám, že na ně nemám čas. Můj muž špatně vidí a neřídí auto. Naštěstí zaskočili sousedi. Vozili Olgu k lékaři, Violu občas do školy a všechny tři na nákupy. A zapojili se i můj velmi pracovitý tchán.

Potom jsme Kateřině nabídli starší auto a ona se znovu začala učit řídit bez automatu. Zvládla to rozhodně dřív než já svůj čerstvý řidičák. 

Naše zahrada rozkvetla. Můj Sam Křepelka sice pečuje o stromy, dýně i rajčata, ale kytky trochu zanedbává. Elfky ovšem květiny milují. Díky nim se Dno pytle stalo barevnější, veselejší, zábavnější.

I naše bílá vlčice si nové spoluobyvatele oblíbila a když jsme odjeli na Sardinii hledat zahradu, na niž jsme posléze přesadili desetimetrovou loď (už nemůžeme plout), staraly se o ni elfky více než vzorně. Konečně měla vlčice dvě denní procházky a důslednou výchovu.

Hemžení hobitů berou elfové s nadhledem, stejně jako hobití ječení a záchvaty vzteku. Naštěstí. 

Teď začala Kateřina učit ve škole a přichází zima. Budeme muset elfky přesunout do teplejšího příbytku. Naštěstí mají hobiti vždycky v zásobě nějakou další noru s kamínky a dřevěnou podlahou.

Jsme opravdu moc rádi, že se k nám naše ukrajinské elfky dostaly. Mám dojem, že pomohly víc ony nám než my jim. Každopádně tady vznikla úžasná multirodinná komuna.

Tuhle idylku zakončím Kateřininou glosou, kterou pronesla na jedné rodinné oslavě:

"My jsme sem nechtěly, bály jsme se, že tu budou bydlet venkovani!"