Proč všichni mluví o válce... (plzeňský koncert Jarka Nohavici)

V pondělí 18. 3. jsme vyrazili na koncert Jarka Nohavici do Plzně, což jistě nikoho nepřekvapí. Možná jsem tak podvědomě chtěla zamáznout dávný smutek z Porty v roce 1985, na které Nohavica hrát nesměl.

Sál plzeňské Měšťanské besedy byl samozřejmě nabitý k prasknutí. Je to krásný prostor, určený zjevně pro plesy a reprezentační akce. 

Publikum tomu odpovídalo. Inteligentně vyhlížející, udržovaní pánové a distinguované dámy v našem věku, ale i hojně zastoupená mladší generace. Kotlíkářské uniformy s umaštěnými klobouky byste hledali marně. Muži přišli upravení a vymydlení, ženy se většinou vznášely v šatech, ne sice z krepdešínu, protože máme březen, ale bylo vidět, že nějakou chvíli před zrcadlem postály (teď mluvím i za sebe, konečně jsem dohubla do modrého mořského zázraku, který jsem na sobě měla naposledy předloni v prosinci).

Přesuňme se do narvaného sálu. Písničkáře a básníka přivítal potlesk, koncert otevřela píseň Natáh jsem sadu nových strun (Na trati Těšín Přerov Kolín Praha Plzeň/ na trati, kterou zpaměti znám...), v níž Nohvica vzpomíná kromě cest na plzeňskou Portu i na JIřího Černého a legendární pořad Dvanáct na houpačce, který objevil Karla Kryla. Téma první části koncertu bylo jasné, milostné písně musely počkat. Přišlo Sarajevo a "Divné" 21. století. 

Nepsala jsem si poznámky, nevím, jestli Pánové nahoře byli třetí či čtvrtí v pořadí, každopádně je předcházela věta: "Proč všichni mluví o válce, a nikdo o míru." Nohavica ji neříká na koncertu poprvé, v poslední době k této písni nějak automaticky patří. Jen jsem nevěděla, že Vianovy Pány nahoře zakázali i ve Francii, že je Nohavica zahrál i v roce 1983 na Portě a dostal za ně svůj první zákaz. Člověk se pořád učí.

Nutno ovšem podotknout, že při zmínce o zákazech, minulých, současných i budoucích, začalo publikum tleskat. Teď si nevybavuji, jestli i spontánně povstalo, nebo ta vstávačka přišla až později, ale raport tam byl jasný - děkujeme. Pánové nahoře měli stejně drtivý dopad jako vždy. Jen ta hrůza byla o trochu blíž.

Pak zazněly Velká voda, Pane prezidente (s upřesněním, kterému prezidentovi byla píseň věnována a proč; Klaus ani Zeman to nebyli) a Když mě brali za vojáka. 

A moje milované Jiné to nebude ("Zdá se mi jako bych házel hrách na stěnu/ Ať dělám, co dělám, včerejšek nedoženu/ A to, co mi zítřek přinese/ Skryto je za tmavým závěsem/ Sloka za slokou a refrén k refrénu/ Někde z dálky slyším houkat sirénu/ Nebe hvězdama je poseto/ Kde se touláš, moje Markéto/ Jiné to nebude/ Děkuju ti osude/ Za všecko, co se stalo/ Co nám na dně šálku po vypití kávy zůstalo").

V druhé půli přišel samozřejmě na řadu fotbal (dvě fotbalové Básníkovi na koncertě ještě odpustím), sólo Roberta Kuśmierského a Pavla Plánky (netušila jsem, že se narodil v Plzni a je ze Stříbra) a blbnutí při Petěrburgu.  

A pro ženy trocha lyriky. Heřmánkové štěstí v novém hávu nemá chybu. Těšínskou ("Kdybych se narodil před sto lety/ v tomhle městě/ u Larischů na zahradě trhal bych květy/ své nevěstě...") miluje Kapitán, rodák ze severní Moravy. 

Mám jizvu na rtu mě rozseká vždycky. 

Troufám si tvrdit, že koncert jsme si všichni v sále užili, soudě podle potlesku ve stoje, dojatých tváří, které jsem potkávala v šatně, a rozmazaných řasenek kolem očí.

Ani já občas nevím, jestli u písní pana Básníka brečím smíchy, nebo ze žalu, že se v těch důvěrně známých textech i ve všudypřítomné ledové realitě vracím zpět do mládí.

Jo abych nezapomněla, Kometa také zazněla. 

"Velká a odvěká tajemství přírody
Že jenom z člověka člověk se narodí
Že kořen s větvemi ve strom se spojuje
Krev našich nadějí vesmírem putuje..."

Tak zase brzy na dalším koncertu...

PS: Diskusi jsem zavřela někdy před týdnem a nechám ji nějaký čas zavřenou. Občas to dělám, když je situace na blogu napjatá a tuším, že bych měla pod článkem nepříjemné poznámky a urážky, které bych nestíhala uhlídat. Pokud se mnou chce někdo polemizovat, může napsat blog. Děkuji za pochopení.

PS 2: V jedné šťavnaté diskusi pod reakcí na můj článek se objevil i podivný výklad textu Těšínské... Tak snad stačí připomenout tu poslední větu písně: "Ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká!" Na počátku 20. století to nevěděli, nevíme ani my. Ale jisté podobnosti by tu byly...