Kristovské paralely - I. část (10)

Ten starý příběh z evangelií zná celý svět. Můžeme mu věřit, můžeme ho považovat za obraz, inspiraci či další podobenství, můžeme v něm vidět jen smutnou pohádku. Záleží na každém z nás, jak moc se s ním ztotožníme.

Nechci tady rozvádět základní principy víry, podle kterých by křesťané měli Krista následovat. Mnozí světci a mučedníci v jeho jménu zemřeli a my si často ani neuvědomujeme, v čem tkví výjimečnost jejich volby.

Příběhy jsou ti nejlepší a nejpravdivější učitelé, jaké nám historie odkázala. Filosofickou konstrukci čas nahlodá, příběh nezmění. Právě proto Kristus nekázal hesla, mluvil v podobenstvích. Je škoda, že právě příběhy ztrácejí v poslední době na vážnosti nejen ve společnosti obecně, ale i v Římskokatolické církvi, k níž se hlásím.

Kristovské téma lákalo básníky a spisovatele od nepaměti. Vždy bylo trochu nebezpečné - vždyť jak zobrazit Boha a člověka v jedné osobě. Spisovatelé se často dostávali na tenký led a vysloužili si za své obrazy mnoho nepochopení. N. Kazantzakis měl kvůli Poslednímu pokušení (Kristus zde v agónii prožije celý svůj nedožitý život včetně fyzické lásky) veliké problémy nejen s církví v Řecku - jeho román plný obrazů se dostal na seznam zakázaných děl. I Bulgakovův Mistr a Markétka zůstává pro mnohé křesťany těžko stravitelným soustem, ačkoli já tu knihu považuji za jednu z nejkrásnějších a nejzoufalejších modliteb, jaké kdy byly napsány. Kdo jsme, abychom soudili.

Veliký (a možná zbytečný) poprask způsobil Dan Brown s Šifrou mistra Leonarda. Pokud to veledílo přečtete od začátku do konce, zjistíte, že má do dvou třetin slušný rytmus a nabídne vám jisté informace o hledání Grálu, ale konec je tak přeslazený a hloupý, že popře pravdivost všeho, co vás v příběhu mohlo zaujmout. Je to průměrný, ba podprůměrný thriller – jistě, určitou část společnosti může dezorientovat.

Já se ovšem v této sérii článků nechci věnovat románům, které nějak osobitě zobrazují, interpretují či dezinterpretují život Ježíše Krista. To přenechám jiným odborníkům. Mým tématem jsou KRISTOVSKÉ PARALELY – díla, která ten starý příběh něčím připomínají. Která nám opakují stále dokola, že každý z nás někdy může stát na křižovatce, každý z nás se někdy dostane do soukolí velkých či zdánlivě zcela všedních událostí, ve kterém může mít některou ze zásadních, všeobecně známých rolí.

Roli tyrana či hodnostáře, který se bojí o své kompetence a bez milosti pošlape každý nadějný výhonek lidského poznání či svobody. Roli nezúčastněného pozorovatele, který si ze strachu či pohodlnosti stále znovu a znovu myje ruce. Roli učedníka, žáka, studenta, předchůdce či souputníka, který dále nese jemu svěřené poselství. A nakonec roli dobrovolného či nedobrovolného buřiče, provokatéra, mučedníka a spasitele.

Nebo můžeme být jen součástí davu - toho, který jeden týden vítal a oslavoval, a druhý křičel: "Kamenuj!"

To všechno nám spisovatelé ve svém neomylném zrcadle ukazují. Říkají: toto se děje pořád, tady a teď – v naší zemi, v našich domovech, v našich institucích – v blázincích i porodnicích, ve vědeckých ústavech, divadlech, školách, redakcích i nakladatelstvích. Všude, kde se lidé snaží o něco nového a zásadního. Kde burcují a otevírají oči. Všude tam, kde naslouchají příběhům.

Buďme za to spisovatelům (i scénáristům) vděčni. Kdo jiný by ten starý příběh měl znát lépe než oni. Vždyť mnozí z nich ho sami dílem prožili.

Kde tedy budeme hledat KRISTOVSKÉ PARALELY?

Namátkou:  V. Hugo: Bídníci; K. H. Borovský: Křest svatého Vladimíra; F. M. Dostojevskij: Idiot, ale i Bratři Karamazovi; M. Bulgakov: Mistr a Markétka; K. Čapek - dílo i život; J. Škvorecký: Mirákl; K. Kesey: Vyhoďme ho z kola ven; J. Irving: Modlitba za Owena Meanyho; S. King: Zelená míle… a samozřejmě J. R. R. Tolkien: Pán prstenů (o jistých motivech v Narnii, Hvězdných válkách, Forrestu Gumpovi a Doctoru Who se zmíním opravdu jen okrajově).  

Ale především bychom je měli hledat v životě.

Vždyť literatura je jen jeho průzračným zrcadlem.

Psáno (nejen) pro můj oktavánský seminář.