Paní profesorka ZSV (poté, co poprosila stát o nějaké ohraničení svého předmětu) podotkla, že studenti nepíšou čárky před že. P. Halík jamroval kvůli neúctě k jazyku a hrubkám maturantů (zřejmě je viděl s souhrnném článku J. Kostečky v novinách). Proto bych mu ráda připomněla hrubku, která stále visí na internetu v jeho Desateru argumentů:
„Američané, mezi nimiž teď několik měsíců žiji, jsou statečný národ, který dvakrát obětoval životy svých synů pro svobodu Evropy. Nedovedou pochopit tři postkomunistické země, z nichž se do světa hrnuly statisíce uprchlíků, že sice plnými hrstmi po léta hrabou miliardové příspěvky z Evropské unie, avšak když mají prokázat solidaritu s ostatními evropskými zeměmi ve věci uprchlíků, nejraději by hodili odpovědnost na druhé a z evropské rodiny svobodných národů se zase tiše zadními vrátky vytratily jako černí pasažéři před příchodem průvodčího.“
Další odborníci na školství se v pořadu předhánějí, kdo najde lepší návod na radostné, bezbolestné, invenční a moderní školství – jedni se opírají do učitelů, druzí kritizují nedostatečné ocenění společnosti... atd., atd.
Docent Hausenblas je k učitelům vlídný a vyjadřuje svou touhu pomáhat jim na každém kroku. Radostně hovoří o profesních organizacích – jak by měly učitele sdružovat a vést. Když ovšem vznikala v Olomouci profesní organizace středoškolských češtinářů, neváhal tam přijet a její vznik narušit – prostě tím, že se do ní nacpal. Společnost středoškolských češtinářů, v jejímž středu sedí docent z Pedagogické fakulty UK, to je trošku problém, že. No nic, pan docent je naší ozdobou.
Studenti by chtěli studovat a být vedeni k moudrosti – a učitelé jim to nějak neumožňují – to je tak zhruba výstup dnešního Fokusu. Dovolím si tedy jmenovat základní problémy českého školství ze svého pohledu:
- Nízké platy – ženské uživí, chlapy s rodinami už ne.
- Stále větší centralizace, byrokracie a vymýšlení nejrůznějších “potěmkiád“ (projekty, ŠVP a RVP, maturitní karty, „lejstra“ všeho druhu.)
- Tlak státních maturit z ČJL – nikoli na pravopis, slušné psaní, myšlení, mluvení a bohatou četbu, ale na „psaní podle funkčních stylů“, „čtenářskou gramotnost“ a „rozbory literárních děl“. V ČJL jsme nuceni učit a zkoušet tak, jak jsme naposledy učili za komunismu – je to pohodlné a dobře se to boduje.
To vše vytváří z českého školského prostředí mělký rybníček, v němž se rybičky buď přizpůsobí, nebo udusí. Ředitelé škol mají stále větší moc, učitelé stále menší vážnost. Nad obsahem často vítězí forma, nad laskavostí řád.
Často si říkám – proč tomu tak je? Proč si stále více připadám jako v pretotalitním absurdistánu?
Dnešní Fokus Václava Moravce mi na to částečně odpověděl.
Protože do školství (a o školství) stále hovoří titíž lidé, kterým na učitelích a studentech příliš nezáleží – kteří ovšem opakují stále stejné „krasoduché“ fráze o moudrosti, smysluplnosti a učitelském poslání.
Děkuji, pane Moravče. Pochopila jsem.