Copak někdo zabíjí děti? Malé, usmrkané děti...?

Poznali jste? Závěr ze hry Karla Čapka Matka. Nemám tu hru tolik ráda jako Bílou nemoc, mnozí ji považují za agitku... ale dnes mi ta slova vytanula na mysli zcela samovolně. V souvislosti s útokem v Manchesteru.

MATKA: Ne. Toni nepůjde. Já ti ho nedám!

MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU: Halo, halo! Velitelství severní armády hlásí další ústupové boje… Bojuje se o každou píď půdy, o každou mez, o každý domek…

ŽENSKÝ HLAS V AMPLIONU: Slyšte, slyšte, právě zachycujeme jiskrovou zprávu z lodi Gorgony. Ach, bože! (Hlas se zlomí.) Odpusťte mi, já tam mám syna! (Pomlka.) — Naše cvičná loď Gorgona ... se čtyřmi sty námořními kadety na palubě... se pokusila prorazit nepřátelskou blokádu, aby se vrátila do svého přístavu. V pět hodin sedm minut... byla zasažena nepřátelským torpédem. 

MATKA: — — Čtyři sta chlapců! Copak se to smí, zabíjet takové hochy?..

ŽENSKÝ HLAS V AMPLIONU: Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme všechny muže. Voláme národ do boje. Vlast volá své děti. Do zbraně! Do zbraně!

MATKA: Co, ty ještě křičíš? Ještě nemáš dost, ty matko? Ještě tam posíláš jiné?...

HLAS TONIHO: Mami! Maminko! …

MATKA: Rozsvěť...

ŽENSKÝ HLAS V AMPLIONU: Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme k amplionu celý svět! Nepřátelská letadla napadla dnes ráno vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu. Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí postříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem... roztrháno.

 MATKA: Co říkáš? Děti? Copak někdo zabíjí děti?  Děti! Malé, usmrkané děti! (strhne se stěny pušku a podává ji oběma rukama Tonimu. S velkým gestem): Jdi!

Berte jako připomínku všem, kteří se dovolávají humanity a ideálů Čapka, Masaryka a první republiky. A jakkoli byla válka ve Španělsku diskutabilní záležitost a zvěrstva se páchala na obou stranách, zabíjení dětí bylo VŽDY vnímáno jako záležitost obludná. Jako čiré ZLO.

Čapek psal hru v poslední fázi života, ostřelován zprava i zleva, katolíky i komunisty. Je schematická, napsaná tezovitě, málokdy se s ní setkáte na jevišti. Přesvědčuje vás o nesmyslnosti válek. Až závěr se vymkne. Zabíjejí děti...

A to je přesně ten moment, kdy se stírají hranice mezi literaturou, filosofií a politikou. Kdy přestává platit pravidlo, že politika nepatří do škol. Kdy by si lidé měli uvědomit, že je ohrožena jejich budoucnost.

Protože děti jsou naše budoucnost, naše pokračování, naše naděje.

A pokud nám někdo bere naději, je to stejné, jako by nám sahal na víru a lásku. Mluví o tom všechny velké literární texty světa, včetně Bible.

Lidé, politici, policisté.... by si měli uvědomit, že mají proti sobě Mloky. Kolektivní svědomí. ZLO.

A začít podle toho jednat. Howgh.