Tři vzpomínky na zápas s andělem

Viděli jste někdy nedonošené, půlkilové, v lepším případě kilové miminko v inkubátoru?  Vypadá  jako stažený králíček, jako pavouček s tenoulinkýma ručičkama a nožičkama, je  napojené na různé hadičky a přístroje a vůbec se nehýbá. Jenom tak odevzdaně leží a čeká. Na život nebo na smrt. Čeká. Bože můj, proč se máme  vyrovnávat s tak strašlivou bezmocí!

Ve dvavadvacátém týdnu svého druhého těhotenství jsem se stala ostře sledovanou pacientkou oddělení R 3. Opět mi hrozil potrat, respektive předčasný porod, ten v lepším případě, pokud bych  své břicho dopravila přes magický šestadvacátý týden do týdne osmadvacátého....

Do té doby mě ovšem čekalo ještě šest týdnů.

„Mimino, mimino,“ říkala jsem mu podle rady doktorky Ječné, „jen tam ještě chvilku zůstaň, kam bys spěchalo, přece.“ Ale mimino, asi tak čtyřsetgramové, zřejmě samo nevědělo, co chce, protože mi sestřičky každou chvíli píchaly magnéziové injekce, aby mi rozehnaly patnáctiminutové stahy. Zvlášť večer, to jsem je cítila nejsilněji...

Prohlížel mě už jenom Gral. Když mě ve čtyřiadvacátém zavolali na vyšetřovnu, bylo mi všelijak, ale čarodějům takové věci vysvětlovat nemusíte.

„My to zvládnem,“ poplácal mě lehounce po rameni.

Odcházela jsem od něj celá šťastná, že nepotrácím, že se to zas o kousek odkládá, že se možná přeci jen do toho osmadvacátého týdne dohrabu. A tak jsem vzorně ležela, četla a spala a vroucně se modlila ke svému křtem určenému Pánubohu.

                                                  Jáchym, narozen ve 41. týdnu těhotenství, 1993                                                                                                                                                

„A Tadeáš jenom tak ležel a hrudníček se mu hrozně zvedal, jak ty přístroje za něj dejchaly.“

Danajka sedí ve své smetanové a bílé kuchyni, ucucává nazlátlé cinzano a noří se do vzpomínek. ..Svět kolem nás šedne a bledne a ztrácí se a já před sebou zase vidím ty dlouhé nemocniční chodby, široké mramorové schodiště, spásonosné postavy v zářivě  bílých pláštích…

„Na hlavě měl pletenou čepičku, jinak byl úplně nahej…Mluvila jsem o Tadeášovi, Terezo.“

„Promiň!“ Tadeáš! Malý králíček v strašidelné postýlce z plexiskla. Danajčin králíček...  

„Ležel tam čtyři měsíce, než mi ho dali domů. Byl to šestadvacátej tejden, možná i o něco míň. Vážil málo přes půl kila a fungoval jenom napůl…“

Přibíhá Tadeáš a dělá pejska. Zvedám ho na klín, Tadeáš mě obejme a tiskne silou, kterou bych u tak drobného človíčka nečekala. Přišel na svět půl roku po Jáchymovi, ale vypadá  o hodně  mladší. A křehčí.

„Dlouho jsem pak ten barák nemohla ani vidět, stačilo jet kolem tramvají a třásla mnou zimnice…“

Tadeášova malá ručička mě něžně hladí po hlavě. Chlapeček sedí jako přikovaný, zarputile pozoruje svou maminku a čeká, až jí dojde trpělivost. Pak na ni šibalsky mrkne, ještě pevněji se ke mně přitulí a se zjevným potěšením zakloktá:

 “Tadeáš je pejsek, mami, a bude v noci hlídat. Haf, haf, haf! “   

                                                                           Tadeáš, narozen ve 26. týdnu těhotenství, 1994

 „Něco se tam děje! Začínáte rodit, paní Trhlíková!“

Můj starý známý mladý doktor měl zrovna noční a zase už se tvářil tragicky. Ten jedenatřicátý týden na porodním sále ho viditelně rozrušil.

„No to nezačínám. Něco s tím udělejte! Zastavte to!“

„Pokusíme se. Vy jste doma určitě neležela, co?“

Odvezli mě na malý sálek, položili na postel a usměvavá asistentka, o poznání klidnější než lékař, mi napíchla žílu a pustila do mě první dávku partusistenu.

„Možná vám bude trochu nevolno. Ucítíte třas a bušení srdce, tak se nelekejte. A zkuste usnout, jestli vám to půjde.“

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Zelené dlaždičky, stříbrné nástroje, uprostřed místnosti gynekologický stůl, kdyby to šlo moc rychle…

„Sestřičko, nemohl by mi někdo půjčit kazeťák?“   

„Máme jich tu několik erárních, přinesu vám.“

Přišla sestřička, zastrčila malý černý přístroj do zásuvky a já jsem do něj hladově vložila kazetu. Konečně se ozval Nohavicův barevný, sametový  hlas, tolik podobný jinému zázraku božímu.

Celou noc mi pak zpíval o lásce a o touze, protože spát jsem nemohla a ráno bylo čím dál blíž. A bude neděle a další noc a po ní už pondělí, normální pracovní den…

A mezi těmi zelenými dlaždičkami, s infuzí v ruce a se svou věrnou velrybí přítelkyní po boku jsem se začala těšit na svůj poslední pobyt v Nábřežní.

                                                                       Kristýna, narozena ve 37. týdnu těhotenství, 1998

Vybráno ze Soukromýho nebe.

PS: Včera nám několik televizních stanic připomnělo den nedonošených dětí (všechna miminka, která se narodí před 37. týdnem těhotenství). Těchto dětí podle statistik stále přibývá – v loňském roce se jich narodilo přes osm tisíc. To je poměrně vysoké číslo.

Na vině prý jsou asistovaná reprodukce, tedy vícečetná těhotenství, a vyšší věk matek. Říkali oslovení odborníci.

Opravdu jenom to?