Limešovští bezdomovci

17. 08. 2019 10:16:02
Scházívali jsme se léta o pouti, první neděli po 15. srpnu. Žapinka, Metoděj, Jonáš, Tonda a já. Pět kamarádů, kteří v dětství trávili prázdniny ve vesnici Limešov u Orlické přehrady.

Co bývám v létě na lodi, pout ́ nestíhám a vídám je každého zvlášť. Nejčastěji Žapinku, s níž mě pojí nejdelší a zřejmě nejpevnější životní přátelství. Potkali jsme se v šesti a sedmi letech na Chobotě. plácku u rybníka, na kterém už tenkrát stál kolotoč s velikým kolem uprostřed, takže jste nemuseli slézat a mohli jste se utočit do bezvědomí, nejlepší houpačky na světě a nebožky smuteční vrby, pod nimiž se scházeli nedostižní Podvrbáci. O rok a čtvrt starší Žapina, nadšená posluchačka rozhlasového pořadu Meteor, mi začala vyprávět strašlivé historky o manželkách lidojedských náčelníků, které se musely po smrti manžela nechat upálit s jeho mrtvolou. Od lidojedských náčelníků byl jen krůček k Vinnetouvovi a Old Shatterhandovi. Ti nám vydrželi sedm let, než jsme se přeorientovaly na živé objekty.

Tondu i Jonáše jsem znala dříve než Žapinku, protože patřili k našemu konci vesnice. Moje, Jonášova i Žapinina babička byly spřízněné příbuzenskými vztahy, jen Tonda byl odjinud, a ačkoli o něj jeho nevlastní babička s láskou pečovala, část dětství strávil v dětském domově. Možná proto si jako první pořídil rodinu a vychoval čtyři děti.

Kvůli Jonášovi jsem proplakala část puberty i dospívání a budu s ním mít vždycky spojené provoněné limešovské noci i časté procházky k božím mukám za vsí, které vedly kolem Jonášovy chalupy. Metoděje jsem poznala až v pubertě. Když jsem zůstala s dětmi po rozvodu sama, nějaký čas ke mně patřil. Naučil mě tancovat, pospravil byt, byl dětem načas mužským vzorem. Pak se naše cesty rozešly.

Krom Tondy, který v Limešově žil v domě nevlastní babičky, jsme jezdili každý do rodné chalupy jednoho z rodičů. Žapinka a Metoděj do maminčiny, mně a Jonášovi se v Limešově narodili tátové. Všichni se samozřejmě znali a my děti jsme je považovaly za součást velké limešovské rodiny.

Největší chalupu měla Žapinčina babička. Ten statek s obrovskou zahradou a seníkem, kde jsme po večerech sedávali a vyprávěli si horory, bude vždycky součástí našeho dětství. Metodějova chalupa stála nad Limešovem, Jonášova a Tondova na druhém konci vesnice. A uprostřed Limešova, téměř na návsi, trůnila naše polozřícená obecní pastouška s jednou cimrou. Z té druhé zbyly jen obvodové zdi, mezi nimiž bujela divoká džungle.

První přišla o svůj prázdninový domov Žapinka. Po babiččině smrti byl statek rozdělen mezi tři děti, dva syny a dceru. Žapinčina maminka dostala jednu místnost a přišla o svou zahrádku, nejkrásnější v Limešově. Postupně do rodné chalupy přestala jezdit. Žapinka se však nevzdala. Na zahrádce u silnice, kterou dostala v rámci vyrovnání, postavila chatku a začala se rozhlížet po něčem onačejším.

Tonda se po smrti nevlastní babičky do chalupy také nevešel, zbudoval na kusu zahrady dřevěnou buňku a vozil tam léta celou rodinu. Majitelem chalupy po babičce zůstali Jonáš a po maminčině smrti i Metoděj. Ne ovšem nadlouho. Jejich důvěra k blízkým z nich brzy udělala další dva limešovské bezdomovce. Jonáš si za vsí postavil maringotku. Metoděj do Limešova přestal jezdit.

Zbývám já. Spory o chalupu jsem vyměnila za svobodu a duševní zdraví. Léta jsem s dětmi trávila prázdniny u Uherského Hradiště a u moře, respektive na moři. Léta jsem od Limešova utíkala. Abych se nakonec usadila nedaleko od něj, ve velkém domě svého manžela.

Nadějí pro nás je Žapinka, respektive její nová krásná chalupa na návsi, se zelenými okny, velkou zahradou a vlídnou stodolou. Tam se my, limešovští bezdomovci, jistě všichni vejdeme. A bude nám tam dobře. A budou tam s námi i naši rodiče, kteří už s láskou odešli, i naše svérázné babičky, které nešlo nemilovat, budeme vzpomínat na snopovou válku, koupání v přehradě, barevný pudink, pouťové zábavy, hnědé hříbky v mechu, první lásky, první snění, pláč i smích...

Protože Limešov je ta nejkrásnější část našeho dětství. A vždycky si ho všude poneseme s sebou.

Věnováno paní Marii Vejrychové, která zemřela 10. 8. 2019 ve věku 92 let. I ona byla limešovským bezdomovcem a nesla to velmi statečně. Vzpomínáme.

Autor: Veronika Valíková | sobota 17.8.2019 10:16 | karma článku: 26.96 | přečteno: 822x

Další články blogera

Veronika Valíková

Opravdu tu chceme nové Pavlíky Morozovy?

Rozmohl se nám tu takový nešvar na sociálních sítích. Ale pěstují ho v mediálním prostoru i někteří novináři, politici, herci a další politicky uvědomělí jedinci.

16.8.2019 v 17:01 | Karma článku: 47.67 | Přečteno: 12709 | Diskuse

Veronika Valíková

O slovníku nové šéfky Evropské komise

Věším týden starou glosu z MF Dnes. Měli jsme na moři práci s bouří, která zasáhla střední Itálii, včetně Fiumicina, odkud jsme vyplouvali. Bouře končí, Evropská komise tu bude dále. Tak snad ani glosa neztratila na aktuálnosti.

29.7.2019 v 12:43 | Karma článku: 35.05 | Přečteno: 1177 | Diskuse

Veronika Valíková

Stihne ministr Plaga vrátit sloh a literaturu školám?

Na jaře slíbilo Ministerstvo školství ČR předložit poslancům novelu, na niž mnozí češtináři netrpělivě čekají, neb se týká se změny maturitního modelu.

11.7.2019 v 9:49 | Karma článku: 18.91 | Přečteno: 467 | Diskuse

Další články z rubriky Letní povídka

Šárka Rosová Váňová

Ta pravá česká ,řízkovaná‘

Můj známý mi nedávno vyprávěl... Kdysi při cestě autobusem na dovolenou zažil v reálu podobný film jako Účastníci zájezdu. Naproti přes uličku seděl nějaký táta s mámou a dokonce se tak oslovovali. Učinění Škopkovi to byli.

19.9.2019 v 21:30 | Karma článku: 18.05 | Přečteno: 653 | Diskuse

Dan Eminger

Jak tátu totálně nasadili

Několik neuměle pospojovaných historek z totálního nasazení, jak mi je vyprávěl můj táta. Co jsem pozapomněl, to jsem si trochu poupravil. Je to povídka, ne souhrn historických, a nebo obecně hlásaných pravd. A je to dlouhý.

19.9.2019 v 14:57 | Karma článku: 15.73 | Přečteno: 335 | Diskuse

Dan Eminger

Normální paranormální příhoda na Kavkaze

Povídka o tom, jak se dá setkat s paranormálními příhodami i když o ně člověk nestojí. A o tom jak se účastníci příhody dozvěděli až po 20 letech, že byla vlastně paranormální. Je fakt strašidelná.

5.9.2019 v 8:41 | Karma článku: 18.34 | Přečteno: 499 | Diskuse

Jaroslava Indrová

Jak jsme jeli na chmel

Je tu září a sklizeň zeleného zlata se rychle rozjíždí. Romantika studentských brigád je ale ta tam, dnes jsou žádaní spíš důchodci a nezaměstnaní na strojové česání. To my....

4.9.2019 v 19:44 | Karma článku: 20.69 | Přečteno: 504 | Diskuse

Vladimír Rýdl

O vteřinu napřed...přesto pomalu

Dalo by se říct, že zažívám taková deja vu. Občas jsem myslí napřed, víc za realitou než normálně. A o tom, a o těchto prožitcích bych vám dnes chtěl napsat...

4.9.2019 v 18:42 | Karma článku: 12.41 | Přečteno: 285 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz