Jak jsme vypluli na moře

Letos jsme si naplánovali cestu po jižní Itálii. Ponzu, Ischii, Capri, Amalfi, Agropoli, Liparské strovy, Sicilii – a zpět. Člověk míní, Pánbůh… ale nepředbíhejme, nejdříve jsme zvedli kotvy a pozdravili se s mořem…

Itálie 2017

Ahoooj, moře!“ volala jsem nadšeně, jakmile jsme vypluli z Fumicina, což je rybářský přístav u Říma, na bočním kanálu slavné Tibery. Každý rok tam minimálně jednu noc přespáváme, před vyplutím či po doplutí - ve Fumicinu jsou dva zvedací mosty, mezi a pod nimiž musí naše plachetnice proplout, aby se dostala na moře či do Paolovy loděnice.

Paolova loděnice vlastně není loděnice, ale bohémská opravna starých lodí. Její majitel miluje svobodu, staré lodě, pivo a svůj bazén, který je k dispozici všem, kteří na jeho pozemku nocují či ošetřují své letité koráby. Každý rok tam minimálně čtyři dny drbu, lakuju a odplísňuju naši Mořskou pannu – jsem přitom nepříjemná, nesnesitelná, mokrá, polakovaná a pokaždé se strašlivě těším na moře.

Náš soused a zimní opatrovník Mořské panny se jmenuje Zbyšek. Je to starý polský inženýr, pracoval v loděnicích v Gdaňsku, Hamburku i v Itálii. V důchodu se usadil u Paola a staví tu už patnáct let velikou železnou loď, na niž snáší knihy a drobné předměty ze všech okolních bazarů a bleších trhů. Ve volných chvílích přemýšlí. O politice, náboženství, historii. Rád se o své myšlenky dělí, rád také pomáhá každému, kdo se u Paola dostane do nesnází. Jednou, až svou loď dostaví, vypluje na moře. Už předem ji vybavil dvěma špunty. Až prý ho ta dlouhá plavba přestane bavit, prostě je jen vytáhne…

Ale zatím se k tomu zjevně nechystá. Radostně brousí, pájí, šroubuje a montuje, a když v červnu přijedu tlustá, vrčí a stíhá mě ošklivými pohledy. Když se pak v srpnu vracím pěknější, je s ním zase rozumná řeč. Tak ty špunty snad ještě chvíli nebudou potřeba.

Na moře jsme letos vypluli v úterý 19. července. Večer předtím dorazila Týna a doplnila naši posádku, která kromě mě a Kapitána čítala ještě jednoho Kapitánova mladšího kamaráda, říkejme mu Janek. Most ve Fumicinu se překvapivě zvedl, poslední noc na pevnině jsme strávili vyvázaní na kraji kanálu a ráno vyrazili do šedomodrých vln, jichž se Mořská panna nemohla dočkat.

Ponzu už jsme s Týnou znaly. Sem mě vzal Kapitán před dvěma lety, aby mě sbalil (že se bude za čtyři měsíce ženit samozřejmě netušil). Pontinské souostroví se skládá z několika ostrovů, Ponza je největší a nejobydlenější, najdete tu krásný přístav, několik malebných vesnic a naši Hrnečkovou zátoku. Tu mám nejraději.

Z Ponzy jsme vyrazili na Ischii, díky bouřlivému počasí jsme si tam kotvení trochu prodloužili. Krásný ostrov, mohla bych tam klidně trávit dovolené… Zvláště v Porto Angelo, což je asi sedmikilometrová pláž s přístavem na jihu ostrova, kde do moře vytékají sirné prameny a voda je opravdu sametová.

Capri naproti tomu je malé a brzy by tam u mě propukla klaustrofobie. Kde se tam lidé chodí koupat do moře? Malé plážičky na molech, houfy lodí, skály a deset euro za drink. Proběhly jsme s Týnou ten kus skály tyčící z moře a vrátily se ke Kapitánovi, který na lodi spokojeně spal. Tenhle ostrov a tohle město už viděl mnohokrát.

Další zastávka nás čekala u Salerna. Tam jsme také vylodili Janka a vydaly se s Týnou do Pompejí, kam měla dorazit další posádka -  Jáchym a Jolanka.

Střídání posádky proběhlo vcelku hladce. Pravda, zapomněla jsem, jak se jmenuje městečko, u něhož Mořská panna kotví, i číslo autobusu, který tam jede, ale to byl drobný detail, který nová posádka zvládla s úsměvem. Nijak ji nerozhodila desetikilometrová túra s bagáží po horkém dni v Pompejích, noční mejdan na pláži s pěti cizími Italy ani dlouhá noční plavba na plně naloženém gumovém člunu. Jen Kapitán vrčel, že mě příště zabije, jestli budu ignorovat mapu, a Chum trousil cosi o ignorantech, kteří si ani neumí zapnout v telefonu GPS.

Mno, o dva dny později budou mít oba jiné starosti.

Ráno jsme spokojeně vypluli k Agropoli na jihu Salernského zálivu. Tam jsme se chystali vyprat, nakoupit a vyrazit na dlouhou plavbu k Liparským ostrovům.

Člověk míní, Pánbůh… Příště vám povím, jak to dopadlo.

Jak jsme ztroskotali.