Tam můžu jen popřát vašemu synovi, aby to brzo pochopil a odstěhoval se bez udání adresy.

Dal jsem Vám souhlasný bod.

Myslím, že takových matek, které si nepřejí osamostatňování dětí, je málo. Proč by mezi ně měla patřit paní Valíková? Valná většina nás maminek je ráda, když se dítě konečně osamostatní, a že to někdy trvá, některé ne a ne a to je potom problém. To vzkazuji hlavně panu Benešovi.

Téměř každá matka navenek říká, že si přeje osamostatnění dětí. Ale značné procento se s tím v hloubi duše těžko vyrovnává. Proč si myslíte, že se říká, že tchyně a uzený nejlepší jsou studený?

Když jsem se oženil, tak jsem se dvakrát nebo třikrát se svou vlastní mámou snažil dohodnout, že to nebo ono si budu řešit sám a aby o tom s mou manželkou nehovořila ona. Že je to v mé kompetenci. Když to nepomáhalo a když jsem se dozvěděl, že zase Janě telefonovala bez mého vědomí, sedl jsem na vlak, jel jsem do bytu svých rodičů a s ledovým klidem jsem jí řekl asi počtvrté, že si tyhle věci budu řešit sám. Vyndal jsem z kapsy tisícikorunovou bankovku (to jsem udělal předem, aby bylo jasné, že nejednám v afektu, nýbrž že je to předem promyšlený krok), a rozbil jsem skleněné dveře. Těch 100 Kč že je na opravu. A řekl jsem: "Janin manžel jsem já a ne ty. O tom, zda koupíme zahradu, s ní budu mluvit já a ne ty." "Ale vždyť sám tvrdíš že za ty peníze je to předražený, tak proč mi vyčítáš, že jsem jí to řekla i já?" Já ti nevyčítám nesprávnost tvýho názoru na koupení zahrady. Pravdu máš ty a ne Jana. Ale já jsem Janiným manželem, a co má být řečeno, to bude řečeno mnou a ne tebou. A jestli tohle nebudeš respektovat, tak já z toho vyvodím další důsledky směrem k tobě, ne směrem k Janě."

Kdybych to sklo nerozbil, tak by zase příště s Janou mluvila o věcech v mé komkpetenci manžela. Ale právě to rozbití toho skla pomohlo věc vyřešit. Ona už to nebrala jako vyjádření mého přání, které může pustit jedním uchem dovnitř a druhým ven, neboť přeci je má matka a nemusí mě brát vážně. To rozbití skla to přesunulo z roviny konverzace do roviny vážného varování. A byl už pokoj až do Janiny předčasné smrti ve věku 33 let. Vlastně až do Janina onemocnění ve věku 32 let.

Ale navenek má máma také říkala, že mi do ničeho nechce mluvit. To, co maminky říkají navenek, není podstatné. "avenek hovoří všechny stejně ("já vím, že už jsi dospělý"), ale v reálu to některá na vědomí vezme, jiná nikoli.

"Velcí  a dospělí kluci" se rozlítili.... Šáhnout synovi na mobil! Kdybyste mu vyhodila z postele ženskou, ale toto!

Ženskou by neunesla, ona je mini... Jinak by ji jistě vyhodila též, žeeeee? Verunko???

A když ta ženská bude mít u sebe mobil????

Ženský ho většinou odkládají daleko od hlavy. Máme se rády.

Nedivte se, až Vás syn jednou bude nenávidět. Nejde o ten mobil jako takový, ale o to, že mu chcete řídit život do poslední maličkosti. Vám nevadí ten mobil jako takový. Vám vadí, že už to není pětileté dítě a že už uvažuje vlastním mozkem. Prostě už nepotřebuje držet se vašich mateřských sukní. Za Vaší hysterií je boj proti logice času: Logika času vašeho syna tlačí k tomu, že jako dospělý člověk na Vás přestává být závislý, což Vy nechcete akceptovat. Najednou už pro něj nejste středem světa.

Prostě se rouháte. Máte syna zdravého, a tudíž v devatenácti už na Vás je méně závislý než v dětství. A Vám to vadí. Kdybyste naopak měla syna retardovaného, který by osamostatňování nebyl schopen, tak byste nevím co dala za to, kdyby nebyl retardovaný, byl zdravý a občas už měl svou hlavu.

To, že jste nepoznala, co to je mít postižené dítě, Vás vede k tomu, že si nevážíte normálního projevu osamostatňování se dospívajícího člověka. Stovky a tisíce rodičů retardovaných nebo jinak nemocných devatenáctiletých potomků by Vám řekli, abyste si dala studený hadr na hlavu.

Opakuji: Za Vaší hysterií je neschopnost vyrovnat se s tím, že už nejste jeho středobodem. Je v tom Vaše zhrzená sebeláska a pokrytecky si namlouváte, že je to něco jiného. Lžete i sama sobě.

Děkuji za psychologický rozbor. Jsem ráda, že mám zdravé a velké děti ... ale s mobilem spát nebudou.

Vy můžete.

Já mám patologických rysů! Až vyhodím z okna ten notebook, za nějakým odborníkem určitě zajdu.

Vy si myslíte, že až mu vyhodíte notebook, tak že Vám nějaký odborník pomůže? Nikoli, vážená. Problém je v tom, že za pár let si se zpětnou platností uvědomíte, jak jste mu ublížila. A od výčitek svědomí Vám žádný odborník nepomůže.

Tahle snaha odpírat synovi spát s mobilem zavání patologickými rysy osobnosti. Ale to by musel posoudit odborník....

To je normální mateřská rekce.

Děti (i ty veliké) brnkají na nervy, brnkají...až se maminka pohněvá.

Znám pár podobných případů ze svého okolí.