Modlitba za Owena Meanyho je nepochybně (místy) zajímavá kniha, ale abych se přiznal, tak jsem jí na chuť nepřišel. Mám pocit, že John Irving má nějakou zvláštní libůstku v přehrabování se v sexuálním aspektu člověka, v negativních lidských vlastnostech, slabostech apod., takže na mě dílo působilo místy docela depresivně - zvlášť, když je to jeden z jeho hlavních pilířů. Mějte mě třeba za staromilce, ale tohleto mi vadilo hodně.

Myslím, že skutečně hodnotné dílo se dá napsat i bez výše uvedených "irvingovských atributů". Příkladem je třeba Jack London nebo v současnosti Boris Akunin. Oba přitom dokážou vylíčit negativní lidské vlastnosti velice pěkně - bez zbytečného zacházení skoro až do nechutností, kterých je dnešní doba plná.

Každému podle jeho vkusu. Londona jsem čítala ráda. Ale když otevřete Shakespeara, nechutností je tam docela dost . Umění nemá hladit (jenom). Má nás probouzet ze spánku.

Děkuju, tati

Pravidla moštárny - úžasný román. Ale mám takový dojem, že ač měl v sirotčinci pobožné a užitečné pomocnice, on sám na modlení moc nebyl - spíš byl nevěřící.

Irving se učil z Dickense.

Nevěřícím myslím postavu doktora Lercha

joooooooo John Irving....

Při čtení Owena Meanyho mi doslova vibrovala mícha. Je to naprosto dokonalý román, tím, jak Irving posouvá děj do minulosti, do budoucnosti a kam se mu chce, je naprosto jedinečný. Zejména tím, že popíše Owenův pohřeb dříve než jeho smrt.