- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Modlitba za Owena Meanyho je nepochybně (místy) zajímavá kniha, ale abych se přiznal, tak jsem jí na chuť nepřišel. Mám pocit, že John Irving má nějakou zvláštní libůstku v přehrabování se v sexuálním aspektu člověka, v negativních lidských vlastnostech, slabostech apod., takže na mě dílo působilo místy docela depresivně - zvlášť, když je to jeden z jeho hlavních pilířů. Mějte mě třeba za staromilce, ale tohleto mi vadilo hodně.
Myslím, že skutečně hodnotné dílo se dá napsat i bez výše uvedených "irvingovských atributů". Příkladem je třeba Jack London nebo v současnosti Boris Akunin. Oba přitom dokážou vylíčit negativní lidské vlastnosti velice pěkně - bez zbytečného zacházení skoro až do nechutností, kterých je dnešní doba plná.
Každému podle jeho vkusu. Londona jsem čítala ráda. Ale když otevřete Shakespeara, nechutností je tam docela dost . Umění nemá hladit (jenom). Má nás probouzet ze spánku.
Děkuju, tati
Pravidla moštárny - úžasný román. Ale mám takový dojem, že ač měl v sirotčinci pobožné a užitečné pomocnice, on sám na modlení moc nebyl - spíš byl nevěřící.
Irving se učil z Dickense.
Při čtení Owena Meanyho mi doslova vibrovala mícha. Je to naprosto dokonalý román, tím, jak Irving posouvá děj do minulosti, do budoucnosti a kam se mu chce, je naprosto jedinečný. Zejména tím, že popíše Owenův pohřeb dříve než jeho smrt.